„Nestrkej ruku do ohně, protože se spálíš. Ale vím, že ty to stejně uděláš. A ne jednou.“

To by dnes dvacetiletý Max vzkázal sám sobě jako malému klukovi.

Znám ho od jeho osmi let díky Ponton klubu, který už dvanáct let vedu. Na setkání Cestou NRP „Na co se dítě nezeptá nahlas“ jsme si povídali o vyrůstání v adoptivní rodině, hledání vztahu s adoptivní mámou a tátou, o sourozencích i o tom, co v různých obdobích potřeboval vědět o své biologické rodině a minulosti. Kdy pro něj tyto otázky byly důležité a kdy ho zaměstnávalo něco jiného.

Mluvili jsme o zvládání agrese, nacházení vlastní síly i autoritách, které ho ovlivnily. Také o Pontonu, kde se potkávají děti z náhradních rodin a kde si Max nepřipadal „jiný“. Byl to vážně hodně osobní rozhovor, i když před zraky téměř třiceti návštěvníků – zájemců, žadatelů i současných náhradních rodičů. Mohli jsme si ho dovolit díky blízkosti a důvěře, kterou máme za ty roky vybudovanou.

Dnes má Max dokončený obor umělecký truhlář, studuje uměleckého kováře a přitom pracuje. A já se od něj i po těch letech praxe stále s pokorou učím. Stejně jako od dalších dětí a rodin, které mě nechávají nahlédnout do svých životů.

Nemusíme znát všechny odpovědi předem. Přípravy a kurzy rodičům určitě v mnohém pomůžou. Ale jak to má naše dítě, postupně poznáváme až s ním. Něco pro něj třeba není tak důležité, jak jsme čekali. Na něčem, co nás ani nenapadlo, mu naopak velmi záleží.

Za slovy „romský“ nebo „adoptovaný“ je pokaždé někdo jiný. Poznávat se navzájem chce lásku, čas, naslouchání a důvěru. A někdy i ochotu nás rodičů přehodnotit to, co jsme si mysleli, že už víme. Aby nám dítě mohlo říct, jak to má doopravdy, i když se jeho odpověď liší od toho, co jsme slyšeli na přípravách nebo si sami představovali.

Maxi, děkuju, že jsi mě pustil do svého života a že se v něm pořád potkáváme.

Jana Grohová, vedoucí Ponton klubu a ředitelka Střediska NRP